Rozhovor s herci Ondřejem Pšeničkou a Adamem Kubištou

V rozhovorech ke druhému dílu Historie amatérského filmu jsme se rozhodli popovídat si s hlavními aktéry dílu, a to s Ondrou Pšeničkou a Adamem Kubištou, mladými herci z Čech, kteří se pomalu ale jistě dostávají na výsluní české filmové a divadelní tvorby.

_________________________________________________________________

ONDŘEJ PŠENIČKA (24) Absolvent Vyšší odborné školy herecké v Praze. Dnes herec na volné noze.

Jako herec se profiluješ v jaké oblasti?

Dělám divadlo i film. Doposud jsem se potkal jen se strašně fajn filmovými štáby. Takže zatím o něco víc tíhnu k filmu. Nebo k filmu, spíš k televizní tvorbě, abych byl přesný – ta totiž obsahuje většinu mých dosavadních zkušeností před kamerou. A také jsem ještě nezískal moc divadelních příležitostí. Ty mě teprve čekají.

Ale hraješ nějaká divadelní představení, ne?

Hraji v Nymburce Romea. V Mladé Boleslavi hraji v inscenaci Sebevrah. Potom třeba v inscenaci ruského režiséra Lva Erenburga Schovanka. Tu jsme nazkoušeli ještě jako školní představení. To byla výborná zkušenost.

Jak probíhá takové režírování někým, kdo zrovna nemluví tvým rodným jazykem?

My jsme měli překladatelku, a když jsme ji náhodou neměli, tak režíroval anglicky. Ale vzhledem k tomu, že jeho ruština byla pochopitelně lepší, než jeho angličtina a překladatelku nám dělala iniciátorka celého projektu, velká znalkyně ruského divadla a svého času ředitelka Českého kulturního centra v Moskvě Vlasta Smoláková, která umí rusky lépe, než kdekterý rus, tak to vždycky bylo lepší s ní. My jsme mu postupně začali rozumět, ať mluvil kteroukoliv řečí. On ten jeho způsob divadla je tak vizuální, až je mezinárodní.

Co už máš za sebou ve filmové tvorbě?

Natočil jsem dva výborný filmy s Honzou Chramostou z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Jeden se jmenuje Malá pražská víla a druhý Dokument o dokumentu o hypnóze. Potom jsem natočil jeden seriál pod režií Karla Smyczka. Má sedm dílů a jmenuje se Poste restante. V televizi běžel v březnu tohoto roku. A ještě hraju roli chroníka v novém Smyczkově seriálu Špačkovi v síti času. Chroník je takový úředník, který působí v registru času a pracuje se složkami lidského času. Je to takové fantasy a je to pěkné.

Jak vnímáš rozdíly mezi divadelním a filmovým herectvím?

Já si myslím, že je dost jednoduché hrát ve filmu – špatně. Spousta herců přípravu podceňuje právě kvůli tomu, že se zdá, že je to oproti divadlu jednodušší. Filmový herec se nemusí zas tak intenzivně učit text, protože když mu náhodou nějaké slovo vypadne, dostane další pokus. Navíc mu stačí si text pamatovat pár desítek minut. Na divadle je často potřeba si ho pamatovat mnoho let. Filmový herec ani nemusí mít nějak zvlášť vypracovanou hlasovou techniku. Díky tomu mohou hrát ve filmu i neherci. Mnohem snáze než na divadle. Divadlo je zkrátka teď a tady. Na divadelní inscenaci je potřeba se připravit velmi důkladně, protože nemáš možnost svůj výkon opravit a jsi v něm od začátku až do konce. Dva měsíce se připravuješ, a pak to jednou proběhne.

Velký rozdíl je také v tom, kdy ten kus vzniká. Výrobní stránka u divadla je před a u filmu je po. Podle mě by se měly filmy zkoušet úplně stejně jako divadlo, pak by jistě byly patrně lepší. To se v některých zemích dělá, ale u nás bohužel ne. Chybí tu peníze na dostatečnou „předprodukci“, pak ti herci nemají tu hmotnou motivaci a podceňují přípravu. Představ si kdyby si všichni herci týmově připravovali všechny scény, co se budou natáčet…! Vždyť se podívej třeba na Daniela Day-Lewise, jak se připravoval na Až na krev nebo teď na Nine. Ale zase víš co, jemu ty dva roky zaplatí…

A znáš někoho v Čechách, kdo tu přípravu podobně dělá?

Honza Chramosta takhle docela funguje, studenti si to paradoxně nějak dovolit můžou. Pan Smyczek s námi zkoušel čtrnáct dní, věděl, že já pole neorané to potřebuju. Ale spousta českých režisérů před filmem nezkouší vůbec. Je to pak znát, a to je to, o čem jsem mluvil.

Narazil jsi u sebe v souvislosti s prací na nějaký zásadní problém?

No můj největší problém je zatím učení textu. To jsi ostatně viděl na natáčení. Horší je, že umět text je v herectví naprosto klíčové. Až když umíš perfektně text, pak teprve můžeš pohodlně pracovat se svým hereckým projevem. V amatérském filmu se to dá nějak přejít, protože jsme tu k sobě všichni tolerantní. U profesionálního to ale tak není, i když tam na mě ještě berou ohled, protože se učím.

Jaké to je, když točíš s amatéry a pak s profesionály?

Všude jsou plusy a mínusy. Profíci jsou zodpovědnější a mnohem víc připravení. Jsou za to placený, a tak mají přesvědčení, že za ty peníze by měli odvést profesionální práci. Na natáčení je mnohem víc lidí a třeba speciální člověk na všechno. Všechno tam víc šlape podle plánu.

Ale u profíků se tomu nedává moc času předtím, což ti amatéři mohou a dělají. Víc si s filmováním hrají, a to před i při natáčení. Počítají s tím, že za to žádný peníze nedostanou a dělají to s nadšením. Je v tom ale taky i jistá nepřipravenost, protože se ví, že se se vším bude moct vyhrát i na místě. To znamená, že pak jdeš do toho amatérského filmu s představou, že se bude improvizovat. Ale zase je v tom nějaká svoboda. Já si užívám oba způsoby.

_________________________________________________________________

 ADAM KUBIŠTA (23) Student 4. ročníku DAMU, Katedra alternativního a loutkového divadla.

Divadlo nebo film?

    S radostí obojí.

Doslechl jsem se, že studuješ DAMU, co přesně tam děláš?

    Jsem na katedře alternativního a loutkového divadla.

Jak takové studium vypadá?

    Studium herectví trvá čtyři roky, jak na činohře, tak na alterně. Ve čtvrťáku absolvujeme tu školu tím, že uděláme čtyři absolvenstké inscenace ve školním divadle Disk. To znamená, že je každý rok osm představení, který se hrají jenom jednu sezónu. Další rok tam jde zase další čtvrťák.

Loutkaříš taky?

Jo. Zrovna náš vedoucí Marek Bečka je členem skupiny Buchty a loutky, takže v našem ročníku jsme k tomu hodně vedeni. V prvních dvou letech jsme měli předmět animace, ve kterým se nám naše profesorka Špiclerová snažila přiblížit všechny možné druhy loutek a tak. Vedle loutkaření jsme zase v hodinách herectví právě s Markem dělali spíš předmětné divadlo, divadlo objektu. Brali jsme všechny možný materiály do ruky a měli jsme s pomocí nich vytvořit nějakou atmosféru. Začínali jsme třeba s papírem a pokračovalo to sklem nebo betonem... Na základě kvalit toho materiálu, které využiješ podle potřeb, pak hraješ.

No a na čem pracuješ teď?

    Teď se snažím sehnat nějaká angažmá v divadle. V životě chci hrát hlavně divadlo.

Máš nějakou svojí divadelní skupinu?

Jo, už loni v létě jsme dělali představení a letos děláme zase. Jmenujeme se T-601, podle trabantu, protože jsme dělali první představení s trabantem o Masarykovi.

Já už vím, vždyt já už tě viděl hrát! :-) Vy jste byli loni na Sázavafestu! Ty chceš objíždět s divadlem multikulturní festivaly?

    Všechny festivaly! No jakože, kam nás vezmou :-) Loni jsme to sháněli na poslední chvíli. Takže všechny ty festivaly jsme objížděli taky na poslední chvíli. Letos to chceme podchytit trochu dřív. Už teď začínáme řešit s produkčními, kam by se dalo jet, a obvoláváme festivaly. Letos nás bude snad ještě víc, než nás bylo loni, tak uvidíme.

V čem je to jiné, když se hraje open-air?

Je to takové volnější. Můžeš tam třeba používat auto.J Ale musíš pro publikum víc hrát. To není jako v baráku, kde ti lidi sedí, a když nehraješ vyloženě blbě tak, ti neodejdou. Tady s lidmi musíš pořád udržovat kontakt, jinak se zvednou a odejdou. Musíš je třeba do toho i zapojit, to je docela dobré.

Dneska jsme tu řešili amatérské filmování, ale říkal jsi, že máš zkušenosti i s profesionálním filmem.

    Já jsem teďka hrál takovou malou roli v Protektorovi (jeden z veslařů, pozn.red.). A další roli mám v Občanském průkazu Ondřeje Trojana. To bude mít premiéru letos v létě. To jsou moje takové dvě pro mě velké, ale v rámci filmu hodně malé zkušenosti.